Beránek Boží, který snímá hříchy světa (Jan 1,29)

Ježíš Kristus je pro nás již více než 2000 let věčným a viditelným jevem neviditelného Boha (J. 1,18). On je Synem, On je Slovo, které bylo u Boha a bylo Bůh (J. 1,1), které můžeme slyšet ušima duše a které proniká k našemu srdci a poučuje nás cestou našeho rozumu skrze napsané Slovo - Evangelium.

Syn věčně je u Otce a věčně od Něho pochází, jak to sám jasně řekl: "A nyní oslaviž Mne Ty, Otče, u Sebe Samého slávou, kterou jsem měl u Tebe, prvé nežli svět byl." Proto vyznáváme: ...věříme v jediného Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky.

Během jeho života na zemi se svatá Trojice přechodně nerozpadla. Místo Syna na nebesích nezůstalo nikdy prázdné. Evangelista Jan o tom praví: "A nikdo nevstoupil na nebe, jedině Ten, Kterýž sestoupil s nebe, Syn člověka, Kterýž jest v nebi" (J. 3,13).

Tak i nyní po zmrtvýchvstání sedí po pravici Boha Otce a současně je po vše dny s námi.

Kristus se stal člověkem a vzal na sebe všechny hříchy světa, přišel sloužit lidem a dal svůj život pro jejich záchranu. Bůh se stal člověkem, aby se lidé mohli vrátit k Bohu. V tom je velké mystérium křesťanství.

Ježíš snášel vše, když kráčel naší zemí. Dal příklad základní křesťanské ctnosti vyjádřené řeckým slovem kénosis tj. stav obnažení, absolutní pokory a ponížení. "Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže" (Filip. 2,8). V naší pomíjivosti dal význam věčnému Božímu slovu ve vtělení a vykoupení. "Sám Sebe zmalil, tvář služebníka přijav, ku podobenství lidí učiněn, a v způsobu nalezen jako člověk." (Filip. 2,6-7).

Aby ještě více zdůraznil své ponížení, narodil se v Betlémě, v judské vesnici, v místě, kam se dává suchá píce zvířatům, ve stáji. Nenarodil se v paláci v Babylonu, v Římě nebo v Jeruzalému. Narodil se na naší malé Zemi, která narozením Krista byla povznesena před tváří andělů a Kristus se stal novým Adamem.

Jsme chudí a nešťastní, nevidíme-li za Ježíšem Kristem z Nazaretu - za Ježíškem, jak o Něm s láskou o Vánocích mluvíme - nejvznešenější a zářivý obraz Boha - Vládce světa, odpouštějícího hříchy a darujícího ráj. Bohu stačí slovo, aby zastavil a soudil podle spravedlnosti Jím stvořenou Zemi.

Náboženství s velkým předstihem před vědou podalo zprávu o budoucím konci našeho světa. Svět začal a opotřebovává se, stárne jako roucho, jako šat a vše se změní. (Žalm 102,26-27). Pozorujeme jev přeměny náboženské ideje ve vědeckou koncepci. Věda a náboženství přestaly být nepřáteli, neboť vědecké poznatky postupně potvrzují to, co je napsáno v Bibli.

Náboženství, zvláště pravoslaví, mluví o konci světa v kontextu přeměny a obnovení. Na konci světa Kristus se vrátí s mocí a slávou, která bude všem zjevná, a než přijde, bude Evangelium kázáno všem národům. "Nového pak nebe a nové země podle zaslíbení Jeho čekáme, v kterých spravedlnost přebývá" (2 P. 3,13). Ježíš Kristus řekl: "O tom pak dni neb hodině žádný neví... Hleďte, bděte a modlete se; nebo nevíte, kdy bude ten čas. (Marek 13,32-33).

Ano, nevíme, kdy to bude. Boží měření času nerovná se lidskému měření času. Biblický den - řecký - eon, epocha - je pro Boha tisíc nebo o tisícekrát tisíc více a možná ještě více než pro člověka.

Nevšímejme si proto žádných předpovědí samozvaných proroků a kouzelníků, kteří o tom nic nemohou ani vědět, ani tušit a kteří vlivem zla chtějí zasít pochybnosti v duše křesťanů.

Za Ježíšem Kristem musíme vidět i Ducha Svatého, který je Boží Moudrostí, o níž Šalomoun říká, že: "Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy." (Přísl. 8,22).Duch Boží, jenž od Otce pochází, Duch síly zapůsobil na chaotickou zemi, vdechl stvořeným silám obsaženým v materii novou životní sílu a organizoval vše tak, aby z chaosu vzniklo nové dílo, které podléhá univerzálnímu Božímu zákonu čísla, prostoru a času, Boží matematice, fyzice a chemii.

Biblický pohled na vesmír se denně potvrzuje. I přírodověda se vyslovuje za jednotnost tvorstva. Nový zákon nemluví o kosmických tělesech, ale nazývá je Světy (Žid. 1,2). Můžeme odmítat existenci života na jiných planetách?

Na Zemi je člověk, který je ze země a v vyšším významu je sám zemí s duší živou (Gen. 2,7), kterému byl dán úkol pokračovat ve vykoupení světa a přibližovat ho Bohu. Člověk je nejvyšší a poslední článek ve velkém Bohem vysloveném tvůrčím projektu. Základní Boží zásady krystalu, rostliny a živočicha jsou v člověku dovedeny k jasnému harmonickému celku, protože je v něm přítomen Duch Boží, kterého vidíme snad nejvýrazněji v očích lidského mláděte. Tělo člověka nejsou jen kosti a maso, pouhá materie. Tělo slouží duši a duchu k tomu, aby člověk byl člověkem. Jen Svatým Duchem osvícená lidská mysl se může dobrat pravdy a konat dobro.

Poznání člověka odpovídá trojjedinečnosti těla, duše a ducha tj. tělesnému vnímání materie, zkoumání a poznání toho, jak dochází k jejich vzájemnému působení a duchovnímu vnímání příčin jevů, což se rovná moudrosti. Tak jako dítě se ptá svého otce "proč?", máme i my dospělí věřící se ptát Boha a vždy skrze Syna Božího - vtělené Slovo - dostaneme odpověď. Duch je tím, skrze něhož může člověk vstoupit do vztahu s Bohem, přijímat od Boha zprávy, informace a odpovídat mu.

Mluvíme-li o Nejsvětější Trojici, rozumíme tím tvořivého Boha, Boha Otce,Boha Syna a Boha Ducha Svatého. Ježíš říká: "Já a Otec jedno jsme" (J. 10,30). "Kdo vidí Mne, vidí Otce..." (J. 14,9). Ten kdo vyznává Krista, vyznává Trojjediného Boha a trojjedinečnou podstatu člověka.

Trojjediný Bůh přišel k nám o Vánocích, abychom pochopili Jeho velkolepost a slávu. Jedině On může darovat pokoj lidem dobré vůle.

HLAS PRAVOSLAVÍ. ROČNÍK LV - PROSINEC 1999 - (č.10)
J. Karp.