Bohozjevení
z kázání otce Rafaela
(památka podle církevního kalendáře 6. ledna / podle světského to je 19. ledna)
Bůh se zjevuje! Zjevuje se všem, kteří vynakládají námahu na pokání. Takoví - dá-li Bůh své požehnání - sklidí ovoce své duchovní práce, plody poznání Boha. V dnešní době je však už málo těch, kteří vyvíjejí tuto požehnanou námahu a duchovní práci. Žijeme v době, která se blíží všeobecné duchovní smrti.
Bůh se zjevuje, a to tak, jak se dosud ještě nikdy nezjevil. Zjevuje se nejen lidem, ale i andělům. Proto je dnešní svátek též jejich svátkem. Serafíni dnešního dne oslavují Bohozjevení, protože poprvé viděli Boha takovým způsobem. A od toho okamžiku je jejich slavosloví - jejich serafínský, cherubínský a vůbec andělský zpěv - ještě mocnější. A s ještě větší láskou oslavují svého Tvůrce a Pána, skrze Něhož i oni získali svou existenci.
Narozdíl od nich jsme však my lidé jakoby umrtvení. Bůh se zjevuje, aby přinesl světlo a udělil je i nám, jenže my nereagujeme. Jak se tedy v den dnešního svátku zachováme? Budeme se nezměrně radovat? Nebo spíše budeme raději věnovat svou pozornost svým přátelům, příbuzným, a věnovat se světským hostinám či zábavám? V případě nepokřtěných není divu, chápou svátky čistě tělesným způsobem. Ale co ti, kteří jsou pokřtěni ve jménu svaté Trojice, avšak nejsou dnes v chrámech Božích, aby se i oni ukázali před Bohem jako duchovně živí, aby ukázali, že Ho poznali, že Ho přijali do svého srdce, že se "v Krista oblékli" svatým křtem? Kde jsou? Proč sem dnes nepřišli, aby svědčili před nebem i před lidmi, před anděly i před démony, že patří Bohu, jedinému pravému Otci, Synu i Svatému Duchu? Vždyť jak by bylo lze nalézt Boha mimo Něj samotného? On sám je přece zde - s námi na zemi - přítomen jako pravoslavná církev.
Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Bůh na zemi. Pravoslavná církev je neustále trvající Bohozjevení.
Pro naše svaté však Bůh nebyl jen na zemi s nimi, ale vnímali, že přebývá i v jejich nitru. Myslíme teď např. na svaté otce, v jejichž srdci se usídlil Bůh.
Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Boží Slovo se stalo tělem a rozbilo si mezi námi svůj stan (praví doslovně svatopisec). Pravoslavná církev je Bohozjevení v trvání. Pravoslavná církev je Svatá Trojice, tady s námi. Vždycky s námi. Svatá Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý - žije v srdci člověka. A to je neustále možné v pravoslavné církvi pro každého věřícího.
Proč se tedy v našich srdcích neděje to, co vidíme u svatých otců? Protože jsme zatím nepochopili, co je to Církev. Nerozpoznali jsme v ní Boha sestoupivšího na zemi, nepoznali jsme v ní přesvatou Trojici, která se skrze Církev může usídlit v srdci člověka. A proto o nás možno říci, že Církev vlastně neznáme, zatím jsme ji vůbec nepoznali. A jestliže jsme nepoznali ji, pak to znamená, že jsme nepoznali ani Boha. Protože nevidíme-li v pravoslavné církvi Syna Božího, Jeho mystické Tělo, jímž Církev je, nechápeme ani Církev ani jsme nepoznali Boha.
U některých, kdo to poznali a ctili, se usídlil Bůh také v nich. Myslíme na naše svaté otce. Světce, svaté křesťany. Bůh vstoupil do jejich srdce. Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch Svatý žije v srdci člověka. A to je, bratři a sestry, pravoslavná církev. Pak uvidíme v Církvi podobu a vyjádření slávy Otcovy, onu pečeť jednoty:
„Otče Pána našeho Ježíše Krista, velikého Boha a Spasitele, naděje naší, jenž jest obraz dobroty tvé, nesoucího na sobě pečeť stejné podoby s tebou. On v sobě ukazuje tebe, Otce. On jest Slovo živé, Bůh pravý, předvěčná moudrost, život, posvěcení, moc, světlo pravé. Skrze něho zjevil se Duch Svatý, Duch pravdy, dar synovství, zasnoubení budoucímu dědictví, počátek věčných blah, síla oživující, pramen posvěcení, z něhož všechno rozumné a duchovní stvoření se posilňujíc, před tebou se klaní a k tobě ustavičnou vysílá chvalořeč, neboť všechno slouží tobě ... Když se pak čas naplnil, mluvil jsi k nám (Otče nebeský) skrze samého Syna svého, jímž i věky jsi učinil. On je zářením tvé slávy i zobrazením tvé osoby a udržuje vše hlasem moci své. Nepovažoval za uchvácení rovným býti tobě, Bohu a Otci, avšak Bůh jsa předvěčný, na zemi se ukázal a s lidmi žil; a z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.“
(Z anafory liturgie sv. Basila)
Pokud vidíme Církev jako Slovo Boží, vidíme-li v ní jednorozeného Syna, pak přijímáme s vírou křest a Svatého Ducha. A v Duchu Svatém začneme v hloubi své bytosti prožívat nejen, že Církev je Tělo Boží a že Církev je samotný Bůh sestoupivší na zem, nýbrž i další veliké tajemství. Je to něco tak velikého, že se toho sami svatí otcové až poněkud lekali. Svatý vladyka Nikolaj o tom v jedné modlitbě hovoří. Když objevil v sobě Boha hlouběji, než mysl může postihnout, a hlouběji, než dech může sestoupit, zjistil, že Bůh dlí v nejhlubších úkrytech jeho srdce. Zděsil se nad tím, neboť pochopil, koho v sobě nosí. A ještě jeden z velkých otců, který ten zážitek možná popsal nejvýstižněji, i když málokdo tomu dnes rozumí; svatý Simeon Nový Theolog cítil Boha v sobě v Duchu Svatém a sebe zřel v Bohu. Viděl sám sebe jako součást Boží.
Jestliže tedy církev pravoslavnou, bratři a sestry, vidíme jakýmkoliv jiným způsobem a neprožíváme Církev Boží jako to, čím vskutku je, nepochopíme dnešní svátek. Kdo nevidí Církev jako Boha, resp. jako Tělo Boží, nemůže vpravdě slavit svátek Zjevení Páně. A protože je dnes mezi námi tak málo správného chápání Církve, je potažmo tak málo radosti, povznesení, duchovní útěchy z dnešního svátku. Bůh se zjevil, odkryl, ukázal a jako takový je v Církvi stále přítomen, jenže my, členové Církve, ji prožíváme chybným způsobem. Ukazujeme tím svou slepotu a duchovní nevědomost.
A nepoznáváme-li správně Církev, nemůžeme poznat ani sami sebe. Nevíme, co jsme. Nechápeme do hloubky, že jsme děti Boží, součásti jeho Těla. Tím se ukazuje nepříjemná pravda o nás - jako lid Boží jsme v hlubokém kómatu. Necháváme se klamat ďáblem a ponoukat démony k tomu, že vystupujeme proti Církvi. Urážíme ji, povyšujeme se nad ní; začali jsme na ni křičet a mračit se na ni. Nevraživě se tváříme na její duchovenstvo a zlobíme se na kněžstvo. Dokonce opovrhujeme tím nejdražším pro Církev i pro lidi, a to posvátným mnišstvím. Když lidé vidí mnicha, už nejsou schopni postřehnout duchovní světlo, které z něj vychází. V knězi už nevidí dary, které jsou skrze něj lidem udělovány; jsou to taková obdarování, jež si nelze mimo Církev ani představit. Kněžstvo nám přece skýtá perspektivy a možnosti, o nichž se mimo Církev nikomu ani nezdá.
Tím jsem neměl na mysli světské snění, které je hrou fantazie. Snění mysli, která je ovládána světským duchem, je duchovní nemocí - jsou to jen poryvy fantazií. Mysl, která v sobě nezrcadlí Boha v Trojici, ale je matná, zkalená a zmatená světskými péčemi a vášněmi, nevyhnutelně propadá fantazírování, tj. přeludům. Každý pohyb takové nemocné mysli je jen nerealistickým sněním. A když v tak nemocném vnitřním duchovním prostředí žijeme trvale, jsme uvězněni v tomto vysněném neskutečném prostoru jako v duchovním žaláři. Pak už mysl odtržená od reality touží jen po dalším a dalším snění a chce se bavit novými a novými výmysly. Proto lidé v dnešní nemocné době propadají závislosti na zábavě, na románech, filmových příbězích, televizních seriálech, videohrách či virtuálním světě vykouzleném počítačem.
Tato duchovní nemoc dnešní doby zplodila moderní umění, které je odděleno od Církve a neslouží ani duchovnímu povznesení ani mravnímu zdokonalení ani čemukoliv jinému užitečnému, ale jen bohapusté zábavě. Tato duchovní nemoc zplodila současnou materialistickou vědu, která se odtrhla od požehnaní a od božského pramene poznání a moudrosti. Je to všechno virtuální svět fantazie a magie.
Současná generace v tomto duchovně nenormálním prostředí musí vyrůstat a žít. Dnešní křesťané jsou od mládí obklopeni nemocnými lidmi, kteří uvažují nepřirozeně a jejichž myšlení je ponořeno do démonických klamů. V takovém prostředí si každý musí svou víru těžce vybojovat a celý život namáhavě obhajovat. Přesto se však člověk i dnes může - sice s velkou námahou, leč přece, - pozdvihnout, prohlédnout všudypřítomný klam; může se probrat z kómatu, obživnout a získávat plnou účast na Bohu skrze přivtělení do Kristova mystického Těla, jímž je Církev.
Nikdy se to však člověku nepodaří, dokud spoléhá jen na světlo Slunce nebo na světlo svého intelektu, které patří do sféry padlé a oklamané lidské přirozenosti. Obě tato světla mohou dát mnoho, ale nikdy ne dost, aby to stačilo k záchraně duše. Ve světle z těchto dvou zdrojů nikdy nemůžeme spatřit plnou pravdu ani plnost poznání. V takovém světle nikdy nepoznáme sami sebe a nepoznáme, zda žijeme v pravdě. Obě tato světla jsou totiž jen skomírající lampičkou, šerem, v němž nic není vidět jasně. Bohužel většina současníků spoléhá právě jen na tyto dva zdroje světla.
Proto svatí otcové z dob, kdy se pravda žila a kdy se uskutečňovala v lidských životech, velicí monaši dávných časů, hledící v Duchu Svatém do budoucnosti - na naši současnost, plakali a naříkali. Uzřeli totiž náš svět - viděli jej ponořený do hluboké temnoty; zahlédli i nás - lidi prodlévající v šeru odklonu daleko od Boha. Žijeme v příšeří odpadnutí od života, od poznání, od moudrosti, od pravdy. Náš svět, jak ho viděli dávní svatí, je zotročen obrovitou lží, chycen do sítě lsti gigantických rozměrů.
Jeden ze současných otců používá podobenství o trávě, která svými lístky dokáže prorazit betonový či asfaltový povrch vozovky. Jsou to jen ojedinělá stébla a drobné zelené lístečky, které betonem prorostou, ale vždy se pár takových stvolů najde. Pouze v Církvi Boží se setkáváme s takovýmito zelenajícími se lístky, které vyrostly dokonce i uprostřed široširého betonu. Naše církevní shromáždění, ty hrstky věrných, kteří chápou, proč jsou křesťany a proč jsou dnes v chrámu, to jsou živá stébla trávy, které prorazila asfaltem či betonem na povrch, ze tmy ke slunci. Prorazila betonem všeobecné nevědomosti, našla si průchod skrze všude kolem se rozprostírající asfaltový příkrov nepřátelství vůči Bohu. Tito lidé žijí a přišli do chrámu, prodrali se skrze všechny zdánlivě nepřekonatelné překážky a stojí zde před zjeveným Bohem. Tím se projevili, ukázali, že mají poznání i moudrost a že mají v duších ještě jiné světlo, než to, které přichází ze Slunce nebo z lidského intelektu. To znamená, že mají v sobě život. Ne jenom ten biologický či intelektuální, ale především život duchovní, věčný, nesmrtelný.
Dávní otcové to všechno předzvěděli. Pravili, že Bůh se zjevil všem, ale jen málo lidí jej bude oslavovat a přihlásí se k němu. Většina zůstane oddělena. V našich posledních časech má být nesmírně těžko křesťanskému pokolení, protože je mu dáno žít v podivném prostředí (nazýváme je jemně jako „podivné“). Otcové předpovídali, že tolik věcí bude převráceno, lež a klam se neuvěřitelně rozšíří, zesílí a budou veřejně uznávané, propagované a vnucované. Pravili, že už s mateřským mlékem budou lidé těchto dob sát tuto všeobecnou lež. Žít v takových dobách, žít v pravdě, kterou Bůh zjevuje, bude těžké. Tyto generace budou velice slabé. Nebudou schopny činit nic z velkých skutků víry, které se konaly dříve. Ke spáse však bude těmto lidem stačit jen, aby vydrželi v Církvi, snášeli pokušení, která je obklopují a která otřásají jejich životy. Víc od nich Bůh nebude žádat. Překonají-li onen strašlivý tlak všeobecné apostase a zachovají-li vyznávání zjeveného Boha - Otce i Syna i Svatého Ducha - bude jim to stačit ke spáse. Po těchto lidech už se nepožaduje nic z toho, čím se zaskvěli duchovní velikáni minulosti, nic z askeze a duchovního hrdinství, jež byly běžné v předchozích generacích. Budou považováni za stejné vítěze, jako byli dávní asketové, když se jim podaří překonat síly, které rvou lidské duše z Církve, a být hluchými k vábivým naukám všech těch falešných proroků, čarodějů, mágů a svůdců, kteří odvádějí společenské masy k modloslužebnictví, lákají je na kouzla magie, technologií a vědy a vedou k uctívání démonů. Kdo však obstojí za těchto okolností a udrží se v Církvi? Kdo dokáže v dobách, které přijdou, pokřižovat se a vzývat Boží jméno a jména svatých a andělů? Jen ten, kdo si už dříve osvojil blahodať Svatého Ducha, upevnil se ve zbožnosti a duchovním smýšlení.
Ať v nás nezůstane žádná roztržitost, světské zmatení, nevěra či pochybnost, když duchovně hledíme v tento svátek na Boha, který se zjevuje. Ať se celá naše bytost pohne směrem k Němu. Hleďme, stojí před námi jako člověk a skrze něho a kvůli němu slyšíme i Otcův hlas pravící: „Toto je Syn můj milovaný.“ Bratři a sestry, váháme - bohužel - je to jako když stojíme na rozcestí, přešlapujeme a přemýšlíme, jakou cestou se dát. Otálíme s vykročením, jsou na nás vidět pochybnosti. Ten, kdo nepochybuje, totiž vypadá jinak než my. A Boží Syn se nám stále znovu a znovu zjevuje, ukazuje se nám každý rok na svátek Zjevení, jak stojí ve vlnách Jordánu. Každý rok dostáváme tuto lekci. Bohu není zatěžko udělat si čas a trpělivě nám opakovat stále to samé.
Hle, Syn jednorozený, Bohočlověk, ten, jehož jsme včera viděli v Betlémě jako dítě, dnes je v Jordáně a Jan ho zvěstuje. Veliký Jan Křtitel a velice vystrašený Jan! Sv. Jan se skutečně zděsil, neboť věděl, kdo je Pán. Znal, že je to sám Bůh v těle. Pouze Jan o tom věděl, neboť Ho zvěstoval a připravoval Mu cestu. Viděl v tom pokorném člověku (podle našeho měřítka to byl mladý člověk, který měl právě třicet let a ve všem byl podoben nám) Beránka Božího, jenž na sebe bere hřích světa.
Z jeho Božství přijímáme my všichni, získáváme tak blahodatí účast na Bohu. Nikde jinde než v Církvi nemůžeme ničeho podobného dosáhnout. Proto je tak důležité být součástí pravoslavné církve, mít podíl na její jednotě. Lidem odchovaným světským myšlením je nepříjemné, když se hovoří o „kanonické církvi“ a vidí v tom nějakou právní normu, čili cosi neduchovního. Ve skutečnosti se pod pojmem „kanonická církev“ myslí jednota Těla Kristova. Jenom v této jednotě se můžeme stát jedním s Ježíšem Kristem. Nemůžeš se přece sjednotit s Kristem, když stojíš mimo Něj. Nemůžeš mít jednotu s Otcem bez Syna a Svatého Ducha. Buď je člověk v plné jednotě, nebo stojí vně Těla Kristova. I kdyby to bylo jen o milimetr vedle, je to stále mimo. Proto nepřijímáme žádné rozkoly. I jeden milimetr může být nekonečnou vzdáleností od Božího Těla. Plná jednota je předpokladem Bohem ustanoveného přebývání v Bohu.
Dávejme pozor, abychom slyšeli Otcův hlas, který dnes zní nad vodami. Je to zázrak, že se země nerozsypala při hřmění tohoto hlasu. Jen díky jeho lásce a milosti nám uši neshořely a ušní bubínky nepopraskaly. Jen díky Boží trpělivosti s člověkem, která se zjevila v Kristu, zní tento hlas tak, že ho můžeme snést.
Když padají a vybuchují bomby, třeseme se hrůzou. Když hromy hřmí, máme strach. Jenže když zní hlas nebeského Otce, zíváme, a když je hlásáno slovo Boží, usínáme. A dnes jsme slyšeli slovo samotného Boha Otce, který i dnes skrze ústa sloužícího duchovenstva zahřměl ve všech našich chrámech: „Toto je Syn můj milovaný, v něm je mé vyvolení.“ Tato slova řeší všechny naše problémy, vyhání všechny pochyby. To, co řekl o svém Synu, se vztahuje i na jeho mystické Tělo, čili na Církev: „Toto je Církev moje milovaná.“ Pravoslavná, apoštolská. Není uzavřená, ale otevírá se všem. „Avšak mimo ni mne neuvidíte.“ Jak praví svatý mučedník Kyprián Kartagenský: „Komu Církev není Matkou, tomu ani Bůh není Otcem.“ Hle, jak velká čest pro nás, jaké požehnání máme v Církvi! Vždyť Otcova láska a Jeho vyvolení se vztahují nejen na Jeho Syna, ale i na Církev. Všichni, kdo jsou její součástí, se tím stávají Božími milovanými a vyvolenými.
A dále čteme, že se otevírají nebesa. Komu se otevírají? Jak připomíná sv. Řehoř Palama ve svém kázání na tento svátek, nebesa se otevřela Pánu Ježíši Kristu. Z náruče Otcovy sestupuje Duch Svatý, jenž z Otce vychází a na Synu spočívá. Nevychází ze Syna, jak tvrdí proti učení Církve ti, kteří při svém rozumování smrtelně uklouzli a dodnes letí ze srázu, aby se na konci svého pádu roztříštili kvůli svým herezím. Takoví se nikdy nepoučí. Oni i s těmi, kteří jim uvěřili, se poznávat Boha už nenaučí. Výjimky se dějí jen mimořádně zvláštním Božím řízením. Většinou je to však s nimi spíše naopak - pronásledují ty, kteří jsou ještě nositeli pravé víry. Tedy nositele pravého světla, čili nositele samotného Pána.
Bratři a sestry, v naší Církvi je Duch Svatý a nebesa jsou zde stále otevřená. Od historické události Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly, což se stalo padesátého dne po Vzkříšení Kristově, se v pravoslavné církvi nebesa nikdy nezavírají. Zavřou se až v den strašného soudu. Tehdy se uzavře brána a již nebude moci vstoupit, kdo doposavad nevešel skrze pravoslavnou církev mezi vyvolené Boží. Tím chodníkem, jímž kráčíme ze země na nebe, jsou svaté Tajiny. Tato stezka vede přes celý podnebeský prostor, kde jsou mnohé nástrahy, a kdo odbočí a sejde z tohoto chodníku vedoucího vzduchem vzhůru, padá dolů, jak to vidíme symbolicky zobrazeno na některých ikonách.
Slyšeli jste dnes, že se při božské liturgii místo obvyklé Trojsvaté písně zpívá hymnus, který Církev pěje při svatém křtu: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ Tato sváteční změna v liturgii je vzpomínkou na staré doby, kdy se v den Zjevení Páně konaly společné křty. Tento krásný biblický hymnus má i nám připomínat, že jsme se při svém křtu oblékli v Krista! A že se i pro nás otevřela nebesa a zůstávají nám otevřená po celý pozemský život - nepromarněme toto pozvání!
V Církvi dostáváme od Boha síly a inspiraci k životu podle Boží vůle. Neříkejme, že nemáme síly ke zbožnému životu! Síly nám dá Boží blahodať. To, co nám ve skutečnosti schází, je dobrá vůle konat zbožné skutky. Spíše se nám chce páchat všeliký hřích, než se namáhat pro dobro. Přejeme si závidět, přít se, lhát, krást, smilnit či se dopouštět jiných hrozných věcí. Občas dokonce prosíme Boha o pomoc, když toužíme provádět něco, co je ve skutečnosti dle vůle ďábla. Vyučme se proto nejprve, co si vlastně máme přát a oč usilovat. A to nás učí Boží Syn a Duch Svatý v Církvi. Ježíš Kristus nás nikdy nevede k ničemu, co není v souladu s vůlí Jeho Otce. Duch Svatý v nás nikdy nepodněcuje žádnou myšlenku ani pohnutku, která není dle přání Otce. Nikdy nám Bůh, bratři a setry, nepomůže v konání zla. Nikdy! Zpytujme své úmysly a přání, abychom zjistili, zda se jedná o zbožnost, které nás naučila Církev, nebo zdali pocházejí od nepřítele.
Jako pravoslavní křesťané věříme ve zjeveného Boha Otce, Syna i Svatého Ducha. Věříme, že spásonosným způsobem přebývá a spočívá v církvi pravoslavné. Nikde mimo ni. Jen zde se s Ním sjednocujeme, zde s Ním žijeme, zde se od Něho učíme. Tady žijeme podle Jeho vůle ponoukáni silou Ducha Svatého. A nebesa jsou nám otevřená. Proto křesťané, jak o nich kdysi říkali, „žijí na zemi, chodí po zemi, ale jejich mysl a srdce jsou na nebesích“. To nejsou, bratři a sestry, bajky a krásné pohádky. To je naše církevní realita. Realita tohoto svátku. Odpoutejme se tedy srdcem od země, rozkladu a záhuby, od všeho pomíjejícího, co jednou každopádně pomine! Poutejme se k věčnosti, k nepomíjejícímu světu, k Tomu, kdo je pravdivý a svatý. A to je Bůh náš, přítomný v Církvi, rozdílející se lidem ve svaté tajině přijímání. Ano, takovým podivuhodným způsobem - svou Krví a Tělem se nám Bůh dává jako pokrm ke sjednocení s Ním. Vezmi, jez a pij! Oblékl ses v Něho - jez Jeho Tělo a napoj se Jeho Krví, a to je vše, čeho je ti zapotřebí. Život v Bohu je všechno, co ve skutečnosti potřebujeme. Žijíce v Bohu, bratři a sestry, pociťujeme společenství Církve, pak můžeme do hloubi svých duší prožívat naše bohoslužebná shromáždění. To je tak krásný pocit, že se nemůže poměřovat s žádným jiným dobrým pocitem. Takto zde a v čase vykročíme na cestu vzhůru vedoucí do věčnosti. Bránou je Církev naše svatá, která je „sloupem i upevněním pravdy“ a v níž jsou nebesa otevřena; tudy se vine stezka do království nebeského, království světla. A v záři tohoto světla nechť oslavujeme jediného pravého Boha, zjeveného v Trojici a oslavovaného Církví Kristovou už zde na zemi. Bůh se nám zjevuje!
Připraveno na základě „Kázání na svátek Zjevení - křtu Páně 2011“ od jeromonacha Rafailo Boljevič (upraveno, místy zkráceno a jinde mírně rozšířeno dle jiných zdrojů). (Převyprávěno dle původního překladu, který podle audiozáznamu přel. a drobné korekce přičinil: KM; výchozí český překlad je na www.pravoslavi-strilky.cz)