Ctihodný Antonij Veliký

(památka podle církevního kalendáře 17. ledna / podle světského to je 30. ledna)

Egypťan narozený okolo roku 250, ve vesnici blízko města Hérakleia. Jeho ctnostní rodiče, jej vychovali ve zbožnosti křesťanské víry. Po nenadálé smrti svých rodičů, na dvacátém roku svého života, se rozhodl svůj život zasvětit mnišství, po kterém toužil od již dětství.

Rozhodl se tak poté, když byl jednou ve svatém chrámu a kdy přemýšlel nad tím, jak kdysi žili svatí apoštolové. V té chvíli v tomto chrámu uslyšel evangelní slova:

Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj Mne.
(Matouš 19, 21).

Zasažen těmito slovy, rozdělil dědictví po zbožných a bohatých rodičích se svojí mladší sestrou, kterou dal do opatrovnictví k příbuzným, sám svoji část dědictví rozdal potřebným a chudým.

Ponejprv začal svůj duchovní boj, nedaleko své rodné vesnice, potom proto, aby se vzdálil od blízkosti lidí, odešel do pouště, kde při břehu Rudého moře, uzavřen před světem prožil dvacet let. Během těchto let, se nedružil s nikým, jen s Bohem, skrz neustálou modlitbu a rozjímání, snášel trpělivě mnohé útoky od nepřítele našeho spasení, který jej chtěl odvrátit od jeho života, který byl podoben životu andělskému. Strádal od hladu, žízně, od chladu a horka. Nejstrašnější, ale pokušení, dle slov samotného Antonija, byla v jeho srdci. Stesk po světě, neklid myšlenek, k tomu se přidávalo svádění i hrůzy démonské. Bývaly okamžiky, kdy svatý poustevník vyčerpal své síly a div, že neupadal do sklíčenosti a pochybností. Tehdy se mu zjevoval samotný Pán, anebo byl vyslán anděl, aby jej povzbudil.

Jedenkráte zcela vysílen z duchovního boje, řekl Pánu:« Kde jsi byl blahý Ježíši? Proč jsi nepřišel zastavit mé strádání? ». A Pán mu na to odpověděl:« Já jsem byl zde, ale čekal jsem, dokud nespatřím tvůj duchovní boj ». Jindy uprostřed strašného zápasu s myšlenkami, Antonij volal:« Pane, já chci být spasen, ale myšlenky mi tomu brání ». V tom najednou spatřil, jak někdo podobný jemu sedí a pracuje, potom vstává a jde se modlit, znovu opět potom usedá a pracuje.« Dělej takto a spasíš se »řekl mu poté Anděl Páně.

Přestože se skrýval před lidskou slávou, o jeho duchovních skutcích, se dozvěděli mnozí a ti přicházeli za ním, neboť stejně jako on, chtěli svůj život, zasvětit Bohu.

Za osmdesát pět let svého mnišského života plného duchovního zápasu, jen dvakrát odešel do Alexandrie. Poprvé se tak stalo, když vyhledával mučednictví v době pronásledování církve, podruhé pak, když přišel na pozvání svt. Athanasije, aby opovrhl pomluvou Áriových příznivců, kteří o něm prohlašovali, že i on je přívrženec této hereze. Zesnul na sto pátém roce svého života, zanechal po sobě mnohočetné vojsko učedníků a napodobitelů jeho svatého života.

Jakkoli byl svatý Antonij neučený, stal se rádcem a učitelem lidí nejučenějších toho času, jako byl svt. Athanasij Veliký. Když jej zkoušeli někteří řečtí filosofové, moudrostí knih, Antonij je zahanbil otázkou: „co je starší – rozum nebo kniha? A co je (z těchto dvou) příčinou druhé?“ I zastyděli se filozofové, a rozešli se, neboť viděli, že oni mají jen knižní paměť bez rozumu a Antonij má rozum.

On byl člověkem, který dostihl dokonalosti, jaké člověk kdy vůbec může dosáhnout na zemi. On byl vychovatelem vychovávatelů, a učitel učitelů, který celých osmdesát pět let, napravoval sebe a takto mohl napravovat i mnoho druhých.
Naplněn mnohými léty, a velikými skutky, Antonij zesnul v Hospodinu roku 335.

http://zivotysvatych.blogspot.cz