Lazarova sobota
V den svátku svatého Lazara si připomeňme milovaného přítele Kristova a současně prvního historického biskupa starobylého kyperského města Kitie. Podle posvátné církevní Tradice ho na biskupa rukopoložil sv. apoštol Pavel spolu se sv. apoštolem Barnabášem, který sám z Kypru pocházel.
Kým byl sv. Lazar, jaký byl jeho osud, smrt, vzkříšení a pozdější útěk před nenávistí a závistí lidí z jeho vlastního národa, kteří nemohli snést jeho slavné svědectví o Kristově božství a Jeho moci? A proč byl vzkříšen až čtvrtý den po uložení do hrobu, kdy se jeho tělo začalo již přirozeně rozkládat a zapáchalo?
Osobnost sv. Lazara je velkým tajemstvím, podobně jako jeho smrt. Na jeho konci je však radost ze Vzkříšení. O jeho životě víme jen velmi málo, a to co známe, čerpáme ze Svatého Písma Nového Zákona (viz Janovo Evangelium, 11. kap.) a taktéž ze svaté Tradice.
„Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, pak byl nemocný.“
Pán Ježíš ale nespěchal, aby přišel a Lazara uzdravil, neboť věděl, že jeho milovaný přítel nezemřel, ale pouze spí, a v jeho božské moci bylo probudit ho z tohoto dočasného spánku a znovu mu darovat život.
„Ta nemoc není k smrti, ale pro Boží slávu, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“
„Lazar, náš přítel, usnul, ale jdu, abych ho probudil.“
Když Ježíš dorazil do Betánie a setkal se s Marií a Martou, sestry Lazarovými, pravil: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“
Potom řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď a podívej se.“ Ježíš se rozplakal. Židé tedy řekli: „Hleďte, jak ho měl rád!“
Někteří z nich však řekli: „Nemohl snad ten, kdo otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?“
„Ježíš tedy znovu sám v sobě zasténal a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.“ Ježíš řekl: „Odvalte ten kámen.“
Marta, sestra toho mrtvého, mu řekla: „Pane, už zapáchá, vždyť je v hrobě čtvrtý den!“ Ježíš jí řekl: „Neřekl jsem ti, že budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu?“
Zvedli tedy kámen z místa, kde byl ten mrtvý pochován. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“
A když to řekl, zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
Tato slova zůstanou jednou provždy uchována v naší paměti, neboť rezonují nadpřirozenou mocí našeho Spasitele, který jako člověk říká „Pojď!“, ale jako Bůh křísí Lazara a povolává ho zpět k životu.
„Tehdy mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něho uvěřili.“
A také my všichni, křesťané, jsme díky tomuto zázraku uvěřili, že náš Pán má moc nad životem i smrtí, a že se tak stalo proto, abychom později, až bude Pán zkoušen a sestoupí do podsvětí, kde svým božstvím překoná smrt, abychom tehdy neklesali na mysli, ale uvědomili si, že on jediný je náš „Životodárce“.
Dle tradice, Lazar po svém vzkříšení, zůstal naživu ještě 30 let, byl biskupem na ostrově Kypr (podle tradice, Lazar, když se stal biskupem, byl poctěn návštěvou Boží Matky a dostal od ní omofor (ΩΜΟΦΌΡΙΟ - ὦμος — rameno a φόρος — nést, nosit z řečtiny: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná, také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní dobrý pastýř, který naleznuvší ztracenou ovci, nese ji domů na svých ramenou), zhotovený Jejíma Přečistýma rukama), kde stejně jako apoštolové, mnoho činil pro šíření křesťanství, a tam i v pokoji zesnul. V 9. století po Kristu, byly ostatky svatého Lazara nalezeny ve městě Kition, kde přebývali v zemi v mramorové truhly, na které bylo napsáno: LAZAR ČTYŘDENNÍ, PŘÍTEL KRISTŮV. Tento ctihodný poklad a klenot, byl vyzdvihnut ze země a uložen do stříbrné truhlice a za byzantského císaře Lva moudrého (886-911), byly roku 898 svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, kde byly uloženy v chrámu Spravedlivého Lazara, postaveného ještě císařem Basileiosem Makedoncem.
Význam zázraku vzkříšení Lazara.
Velikost a sláva tohoto zázraku se stala bezprostřední příčinou Kristova slavnostního vstupu do Jeruzaléma na Květnou neděli. Nadšený lid vítal Krista nejen jako svého proroka, ale jako svého Mesiáše, krále a Pána, kterého předpovídali proroci.
Krátce po vzkříšení Lazara následovalo Ježíšovo odsouzení a smrt, protože v Krista tehdy uvěřili velké zástupy, což znepokojilo židovských starších lidu a ti hned svolali veleradu. „Velekněží a farizeové svolali veleradu - čteme v evangeliu sv. Jana a říkali: „Co dělat? Tento člověk dělá mnoho znamení. Pokud ho necháme tak, uvěří v něho všichni … A od toho dne byli rozhodnuti, že ho zabijí “(Jan 11, 47 - 48. 53). „A velekněží se rozhodli, že zabijí i Lazara“. (Jan 12,10).
Ježíš Kristus během svého života vykonal mnoho zázraků, ale žádný neměl takové velké důsledky, jako vzkříšení Lazara. Tento zázrak byl pro mnohé velmi přesvědčivým důkazem Kristova božství. Kristus zde vystupuje jako Pán života a smrti, jako ten, co přemohl smrt, jako všemohoucí Bůh. Tento zázrak je zároveň předobrazem vzkříšení všech lidí.
Zdroj http://pravoslavbrno.cz/