Neděle o celném a fariseovi

28 ledna 2018

Nedělní čtení Evangelia

Evangelium podle Lukaše (Luk 18,10-14):

10. "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.

11. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.

12. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.

13. Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´

14. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Kázaní

Poučení svatého Ignátije Brjančaninova před začátkem postu

„BOŽE, BUĎ MILOSTIV MNĚ HŘÍŠNÉMU!“
(Luk 18,13)

Z jakého důvodu určila svatá Církev čtení tohoto Evangelia před samotným vstoupením do kolbiště Velkého postu (úryvek podle Luk 18,10–14 se čte v Neděli o celném a farizeji)? Je tomu tak proto, aby nás ochránila před domýšlivostí, ješitností a ponižováním bližních, které nám brání, aby si naše srdce osvojilo a pochopilo smysl a význam pokání. Jestliže půst nezíská jako své plody pokání, pak veškerý náš postní zápas zůstane zbytečným a marným. A to je přitom jen to nejmenší, neboť takto nevydařený zápas přinese i škodu, když se v nás ještě zesílí domýšlivost a klamné sebevědomí.

Farizej byl sám se sebou spokojen, považoval se za důstojného před Bohem, za jediného, který se může Bohu zalíbit. Tento pád do obelstění, který je vždy spojen s takzvaným - běsovským sebeklamem – prelestí (csl. бесовская прелесть - běsovský sebeklam, takto jej i nazývají svatí Otcové), spočívá v tom, že lež je přijímána za pravdu, jde vlastně o zaujetí a zálibu ve lži.

Ponurý a pochmurný je pohled farizejův na lidstvo kvůli jeho upadnutí do sebeklamu! Nejsem jako jiní lidé, - říkal si, vyděrači, nespravedliví, nepoctivci, cizoložníci, anebo i jako tento celník (Luk 18, 11). Odkud získal takovéto poznání? Jak mohl vědět se vší přesností a podrobností o skutcích, o svědomí všech lidí, aby na ně mohl naložit takto těžké obvinění? Očividně bylo toto jeho odsouzení učiněno ukvapeně, unáhleně, a tedy ne proto, že by ostatní lidé a celník byli takovými, jak o nich farizej mluvil, ale proto, že jeho nemoc, neduh sebeklamu a samolibost mu všechny ostatní lidi takto představovaly. Farizejové měli o Božím Zákonu nesprávnou a zkreslenou představu, a stejně zkresleně a mylně jej také chápali. Tím, že se zabývali studiem Zákona jen dle jeho litery, a nikoli ze zkušenosti, či prostřednictvím jeho naplňování a uskutečňování, chtěli získat nikoli pokoru a smíření, které člověk získává a ke kterým je člověk přiváděn skrze opravdové a skutečné poznání Boha, ale chtěli získat neobyčejnou vznešenost a povýšenost. Směřovali k tomu sloužit a zavděčit se Bohu skrze naplňování své vůle a podle svého uvažování, které také považovali za jediné a naprosto dobré a správné (tedy svou vůli a rozum). Při tomto postupu však člověk, chtě nechtě, takřka vždy koná zlo, které samozřejmě považuje za něco dobré, a činí-li někdy snad nějaké dobro, tak jej činí sám za sebe, a proto si jej také přisvojuje, podobně jako si jej přisvojoval i farizej. Takto se ale samotné dobro stává příčinou zla, neboť uvádí do nitra člověka domýšlivost, ješitnost a takto do něj zasazuje, živí a pěstuje v něm tu nejzhoubnější vášeň ze všech vášní, kterou je pýcha…

Evangelium nezmiňuje nic o hříšnosti ani o spravedlnosti celníka, ale jen podává jako příklad k následování způsob jeho modlitby, která sestává výhradně z pochopení, uvědomění a přiznání si své hříšnosti, a z pokorné prosby k Bohu o milost. Příčina takového vysvětlení je zjevná. Všichni lidé bez výjimky jsou před Bohem hříšní, všichni potřebují k dosažení spásy odpuštění a milost. A Bůh, ve své neomezené dokonalosti, odpouští stejně všechny hříchy, malé i velké.

Celník, který sám sebe uznal za hříšníka, se ani neosmělil, aby pozdvihl své oči k nebi, zatímco farizej, který se považoval za spravedlivého, klidně pozdvihoval vzhůru svůj pyšný zrak. Celník si tím, že pocítil tíhu hříchů, připadal obtěžkán tímto břemenem. Opačný vzhled naproti tomu přijalo tělo farizeje, povzbuzené, nasměrované a okřídlené ješitností a domýšlivostí. Zatímco tvář celníka byla pokryta smutkem, tvář farizeje zářila samolibostí…

Znalec lidských srdcí, Pán Ježíš Kristus, uzavřel toto podobenství následujícími slovy: Pravím vám, že tento celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen (Luk 18, 14), a to znamená, že celník byl ospravedlněn jako ten, který se utekl k ospravedlnění darovanému Bohem, avšak farizej byl nakonec odsouzen jako někdo, kdo odmítl ospravedlnění darované mu od Boha…

Buďme proto ostražití a pozorně dbejme na své chování a smýšlení, všímejme si našich nedostatků a chyb! Prosme a modleme se k Bohu, aby nám odkryl naše pády, naši hříšnost!

Neustálá snaha plnit Boží vůli v nás pozvolna zničí uspokojení nad sebou samým a obleče nás do blažené prostoty ducha. Takto oblečeni, tímto svatým a blahodatným rouchem, naučíme se takovému způsobu vcházení před Boží tvář, které je jediné Bohu milé a pro které byl v evangeliu pochválen právě pokorný celník.

Tím, že se budeme modlit z hluboké upřímnosti a srdečného poznání vlastní hříšnosti, dozajista získáme odpuštění hříchů a hojnost opravdových blah, jak těch dočasných, tak i těch věčných: Neboť každý, kdo se ponižuje, bude povýšen, všemocnou a přeblahou pravicí Hospodina Boha, Stvořitele a Spasitele našeho. Amen.

Ignatij (Brjančaninov), biskup stavropolský a kavkazský