O liturgii předem posvěcených Darů

Je to zvláštní velkopostní bohoslužba, při níž se věřícím předkládají ke zbožnému uctění a přijímání svaté Dary Těla a Krve Kristových, které byly posvěceny dříve - na předcházející plné liturgii Basila Velikého nebo Jana Zlatoústého.

Konání plné liturgie, jejíž součástí je posvěcování svatých Darů, bylo kdysi provázeno společným stolováním nazývaným „večeře lásky“, což bylo pro křesťany sváteční slavností. Liturgii, při níž se vykonávalo posvěcení Darů, nazývali dávní křesťané Paschou, jelikož se takové liturgie účastnili s týmiž radostnými povznesenými pocity jako při oslavě Paschy. Takový svátek církev považovala za neodpovídající dnům pokání a přísného půstu svaté čtyřicátnice, a proto ustanovila (49. pravidlo svatého místního sněmu laodicejského (r.343): O velkém postu se nesmí přinášeti svatý chléb kromě soboty a dne nedělního. (To jest: nemá býti plná liturgie, ale může býti liturgie předem posvěcených darů podle 52. pravidla 6. všeobecného sněmu.)) nevykovávat plnou liturgii ve dnech čtyřicátnice kromě sobot a nedělí, kdy půst polevuje a křesťané mohou trávit tyto dny slavnostněji než ostatní dny velkopostní. Zároveň však Církev neztrácela ze zřetele zvyklost dávných křesťanů co nejčastějšího svatého přijímání. Aby věřící nebyli zbaveni byť jen na týden možnosti přijímat Tělo a Krev Kristovy a tím nebyl oslabován duch křesťanů, kteří při askezi a umrtvování těla potřebovali posilu nebeským pokrmem, ustanovila Církev podávat jim ve všední dny Velkého půstu Dary předem posvěcené. Je jasné, že podávání těchto Darů nutno spojovat s vhodnými modlitbami. V tomto obyčeji spočívá počátek liturgie předem posvěcených Darů.

Krátce o liturgii předem posvěcených Darů

V prvokřesťanské církvi se půst označoval slovním termínem z vojenského slovníku, které znamenalo "držet plnou pohotovost", "připravenost bojovat". Při půstu se často střetáváme tváří v tvář se zlem v celé jeho síle. Podobně jako Kristus se při čtyřicetidenním půstu utkal s ďáblem.

Lidem je tedy při půstu potřeba pomoci. Proto ta stará tradice posilňovat se svatými Dary v těch dnech, kdy je půst nejpřísnější - ve středu v pátek velkopostních týdnů. To je důvod vzniku liturgie předem posvěcených Darů.

Při této starobylé liturgii, která dýše prvokřesťanskou atmosférou, se koná tento hluboký obřad:
v průběhu čtení starého zákona postaví kněz zažehnutou svíci na oltář na evangeliář, aby se tím znázornilo, že celý starý Zákon nachází své naplnění v Kristově evangeliu. Mezi oběma starozákonními čteními kněz žehná touto hořící svící věřící. Vezme svícen z evangeliáře, obrací se k západu a činí jím znamení kříže nad lidmi, kteří jsou při tom na kolenou a s hlavou skloněnou až k zemi. (Je to památka na doby, kdy se v tuto dobu připravovali katechumeni ke křtu a kněz je touto svící žehnal a duchovně osvěcoval.) Praví při tom: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“

Na plné liturgii je „velký vchod“, kde se přenáší chléb a víno na svatý prestol, obětí - celý svět je obětován Bohu. Symbolicky zobrazuje tento liturgický úkon Kristovu křížovou cestu na Golgotu, jeho ukřižování a smrt na kříži.
Na liturgii předem posvěcených Darů je však přenášeno už Tělo a Krev Kristovy - „velký vchod“ zde má tedy zcela jiný význam - není to oběť, je to tajemství přítomnosti Krista mezi jeho lidem, v Církvi. Přenášení předem posvěcených Darů se děje v hlubokém mlčení, věřící klečí v hluboké pokloně s hlavou u země. Pro službu liturgie předem posvěcených Darů obléká kněz černá postní bohoslužebná roucha. I ostatní povlečení v chrámu je černé.

Obřad liturgie předem posvěcených Darů

Liturgie začíná podobně jako obvyklá večerní (neeucharistická) bohoslužba. Kněz čte tzv. světelné modlitby, věřící mezitím zpívají (čtou) žalm 103. (104.; pravoslavné znění: PDF) Po velké ektenii čte žalmista ze žaltáře 18. kathismu (pravoslavné znění: PDF), rozdělenou na tři části (tzv. „slávy“). Kněz při tom v oltáři připravuje posvěceného Beránka (Tělo Kristovo napojené Krví Kristovou; Tělo i Krev byly proměněny dříve, při plné eucharistické liturgii). Tyto svaté Dary, přechovávané na svatém prestolu od poslední nedělní liturgie, uctívá poklonami a okuřováním, a přenáší je na žertveník (boční posvátný přípravný stůl v oltáři).

Poté se pokračuje jako při obvyklé večerní bohoslužbě. Zpívá se „Hospodine, k tobě volám“, po čemž následují stichiry. Koná se okuřování celého chrámu, a pak malý vchod s kadidlem. Věřící zpívají večerní hymnus Světlo tiché. Následuje dvojí čtení ze Starého zákona - tzv. paremije. Jedno čtení je z knihy Genesis, kde se popisuje stvoření světa a člověka, pád lidí do hříchu a nešťastných následcích, které to mělo. Druhá paremije je z příslovích Šalomounových.

Mezi první a druhou paremijí bere kněz do rukou kadidelnici a svíci, a žehná jimi věřící se zvoláním:

„Světlo Kristovo osvěcuje všechny.“

Je zvykem, že se věřící při žehnání svící sklánějí až k zemi, aby tím projevili svou zbožnou úctu k předvěčnému světlu osvěcujícímu duchovně celý svět.

Nadále je významnou součástí této liturgie zpěv na kolenou žalmu „Vznášej se moje modlitba jako kadidlo před tebou,“ který je spojen se slavnostním okuřováním v oltáři.

Následuje velkopostní modlitba sv. Efréma Syrského:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. +
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mně, služebníku tvému. +
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého; neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen. +

Při této modlitbě se po každé větě činí hluboká poklona až k zemi.

Po ekteniích se otevírá královská brána ikonostasu a věřící zpívají velice starobylý hymnus, který prý pochází z prvních křesťanských staletí:

„Nyní mocnosti nebeské neviditelně s námi konají službu. Neboť vchází Král slávy; hle, tajemná žertva, vykonaná, nesena jest ve slávě. S vírou a láskou přistupme, abychom se stali účastníky života věčného. Allelujah.“

Z liturgie predem posvecenych Darů: velky vchod
Zdroj: http://ruvera.ru/prejdeosvyashennaya_liturgiya

Při této písni se koná okuřování. Pak za naprostého ticha kněz přináší svatého Beránka (Tělo a Krev Kristovy) na svatý prestol. Při tomto velkém vchodu věřící klečí s hlavou u země. Kněz má pokrytu hlavu liturgickou pokrývkou a ani on nehledí na přenášené svaté Dary. Přisluhující nese před Božskou eucharistií svíci, kráčí pozpátku, aby se neotáčel ke Kristu zády. Tento liturgický akt je úkonem hluboké úcty a zbožnosti před drahocennými a svatými Tělem a Krví Páně.

Při velkém vchodu se na této liturgii nic nepronáší, protože náležité modlitby a vzpomínky byly už řečeny nad těmito Dary dříve - při plné liturgii.

Po uložení svatých Darů na prestol se všichni přítomní třikrát klaní až k zemi a říkají při tom podruhé modlitbu sv. Efréma Syrského.

Opona se zatahuje do poloviny. Následuje ektenie, modlitba Otčenáš a poté rozdílení přinesených dříve posvěcených svatých Darů a svaté přijímání. Podle obyčeje při této liturgii nepřijímají děti. Tělo a Krev Kristovy přijímají věřící v tichu (nic se při tom nezpívá). Podle některých tradic věřící od začátku Otčenáše až k samotnému svatému přijímání stojí na kolenou, což odpovídá velkopostnímu kajícímu duchu této bohoslužby.

Zakončení je podobné jako na obvyklé liturgii, jen zaambonová modlitba má jiné znění. Při požehnání a propuštění na konci bohoslužby kněz vzpomíná jméno sv. Řehoře Dvojeslova, papeže římského a případně i sv. Athanasia Alexandrijského.

Zajímavou otázkou je, zda víno, do kterého byl vložen svatý Beránek (Tělo napojené Krví Kristovou při dřívější plné liturgii), zůstává i poté pouhým vínem či nikoliv. V ruské tradici převládl názor, že toto víno zůstává i nadále pouhým vínem. Jsou tu však i názory dávných byzantských liturgistů, že se při liturgii předem posvěcených Darů mění dotykem Těla Kristova víno v kalichu na Kristovu Krev. (Viz o tom zmínku v závěru příspěvku na weblogu Ambon.)

Liturgii slouží kněz dle slovanské tradice v černém bohoslužebném rouchu. Dle tradice řecké mohou být roucha např. tmavě červená (Řekové jsou daleko benevolentnější k barvě liturgických rouch než např. Rusové; vlastně jim na barvě skoro nezáleží).

Co se denní doby týče, Rusové slouží tuto liturgii většinou dopoledne. V řecké tradici se slouží běžně večer.

P.S.

Snad většina liturgistů dnes bude souhlasit, že není žádná překážka službě liturgie předem posvěcených Darů ve všechny všední dny Velkého půstu (tedy kromě sobot a nedělí a svátku Zvěstování), počínaje čistou středou a konče strastnou středou. Ostatně podle některých svědectví se ještě v 19. století konala např. v Kijevsko-pečerské lávře liturgie předem posvěcených Darů o všech těchto dnech.

Ještě k diskuzi nad denní dobou, kdy tuto liturgii sloužit. Není sporu, že svým složením se jedná o jednoznačně a nezpochybnitelně o večerní bohoslužbu (první polovina této liturgie má podobu obvyklé večerní bohoslužby, včetně večerních modliteb, hovoří se zde o západu slunce, o večerní modlitbě, o přípravě ke spánku apod.; zpěv „světlo tiché“, kde zpíváme: „...přišedše k západu slunce...“, je dostatečně výmluvný; k tomu připočtěme úkony, které jsou tradiční součástí starobylých večerních bohoslužeb: večerní obřad přinášení světla, tj. svíce, osvěcování katechumenů atd.). Z důvodů zkrácení eucharistického půstu však byl čas začátku této liturgie posouván stále k časnější části dne; zvláště na Rusi. Avšak ještě ve starých ruských bohoslužebných ustanoveních z 19. století najdeme pokyn, že se tato liturgie nemá začínat před polednem. V průběhu dvacátého století se z ní však přesto stala v Rusku ranní bohoslužba, což je škoda a z liturgického hlediska je to dozajista poklesek. Z praktického hlediska je nutno poznamenat, že zvláště dnes tato ruská praxe může bránit účasti těch věřících, kteří chodí do běžného zaměstnání a nemohou dopoledne na liturgii do chrámu přijít.

Historie a vývoj liturgie předem posvěcených Darů

Počátek liturgie předem posvěcených Darů se vztahuje k prvním staletím křesťanství. Sv. Simeon Soluňský praví: „Liturgie předem posvěcených darů pochází z dávnosti a od nástupců apoštolů.“ Michal Kerullários, patriarcha konstantinopolský (11. stol.), také svědčí o její starobylosti:

„Liturgie předem posvěcených darů je stará a z dávna tradiční; je v naší církvi známa ještě před sv. Janem Zlatoústým a sv. Basilem Velikým, kteří zapsali službu svatých Tajin (eucharistickou liturgii), jak je to patrno ze 49. pravidla Laodicejského sněmu (níže). Ve všech svatých církvích se opatruje nepsaná tradice, že tajná (tj. tichá) modlitba, která se čte se po přenášení svatých Darů na oltář, pochází od sv. Athanasia Alexandrijského.“

Může-li být tato liturgie prohlašována za apoštolské ustanovení, pak nikoliv kvůli tomu, že by byla sestavena samotnými svatými apoštoly, -- vždyť i po apoštolské době ještě dlouho nebylo definitivně ustáleného obřadu bohoslužebného, -- ba, nebyla ani ústně odevzdána apoštoly ve své současné podobě. Nazývána je apoštolským ustanovením, co se obecného svého složení týče i hlavních svých prvků.

Praxe přijímání dříve posvěcených Darů se zachovává od apoštolských dob, jak je to patrné ze svědectví sv. Justina Mučedníka, který praví, že diákoni odnášeli svaté Tajiny k těm příslušníkům obce, kteří nebyli přítomni na bohoslužbě v chrámu a mohli tak přijímat svaté Tajiny druhý nebo třetí den. Kdysi existoval i jiný obyčej - odnášet si z chrámu domů část svatých Darů pro každodenní svaté přijímání, jak o tom svědčí Tertullian, sv. Kyprian, sv. Řehoř Theolog a další. Sv. Basil Veliký vypráví o egyptských poustevnících, že při sobě přechovávali svaté Dary k přijímání, protože neměli kněze. Věřící v Alexandrii a dalších egyptských městech také u sebe opatrovali svaté Dary pro přijímání.

Podle dochovaných svědectví měli u sebe v držení svaté Dary pro přijímání i ruští „katakombní“ křesťané v dobách pronásledování po bolševické revoluci. (Pozn. překl.)

Jak už bylo řečeno, přijímání při bohoslužbě liturgie předem posvěcených Darů, které byly uschovány v chrámu, bere svůj počátek již v dobách apoštolských. V Apoštolských ustanoveních se píše:

„Poté, co všichni muži i ženy přijímali, nechť diákoni sesbírají, co zbylo, a odnesou to do darochranitelnice.“

Tyto pozůstatky svatých Darů byly určeny jednak jako pro přijímání nemocných, a taktéž i pro všechny účastníky bohoslužeb, při nichž se nekonala nekrvavá Oběť (tj. eucharistické obětování). Z 52. pravidla Trullského sněmu (692) (níže) je patrné, že až do tohoto sněmu byla liturgie předem posvěcených Darů všeobecně známá, zvláště na Východě, a Trullský sněm potvrdil její konání ve dnech Velikého půstu - mimo neděli, sobotu a svátek Zvěstování přesv. Bohorodice. O této liturgii vydává svědectví sv. Sofronios, patriarcha jerusalemský (7. století): „Více než jiné (bohoslužby) nyní požívají úcty posvátné bohoslužby Basila Velikého a Jana Zlatoústého a liturgie předem posvěcených Darů.“

Tato liturgie měla apoštolský základ a byla tvorbou apoštolské církve, a proto není označena jménem žádného člověka (tj. není po nikom pojmenována; stejně tenkrát jako i dnes). Ve starých rukopisných památkách je obřad této liturgie nadepsán jménem apoštola Jakuba, apoštola Petra, evangelisty Marka, Basila Velikého. Obřad této liturgie, jak existovala v Jerusalemské, Antiochijské a Alexandrijské církvi, redakčně upravil, zkrátil a doplnil modlitbami vlastní tvorby sv. Basil Veliký; v této podobě pak byla uvedena do používání v Konstantinopolské církvi, odkud se rozšířila po celém křesťanském Východu a vytlačila předchozí podoby obřadu této liturgie.

Co se týče přiřčení autorství této liturgie sv. Řehoři Dvojeslovu (Gregorius Dialogus, papež římský, + 604; byl prý před tím papežským legátem v Konstantinopoli), to náleží až pozdějším dobám (16. stol.) a vzniklo na půdě hluboké úcty, s jakou se Východ stavěl ke jménu tohoto svatého muže, který obnovil v Římské církvi některé obřady, jež tam už byly v jeho době zapomenuty a zachovávaly se ve své původní čistotě na Východě (a mezi ně patří liturgie předem posvěcených Darů); tím si sv. Řehoř mezi ostatními církevními otci zasluhuje jakési přednostní právo na to, aby jeho jméno bylo navždy spojeno s touto liturgií. Řecké synaxáře z 9. stol. obsahují zmínku, že sv. Řehoř Dvojeslov zavedl u Římanů konání plné liturgie ve dny Velikého půstu; později (např. v Prologu, pod 12. březnem) se tato zpráva začala objasňovat a překládat tak, že zavedl v Římské církvi konání velkopostní liturgie (rozumí se, že liturgie předem posvěcených Darů).

Na Rusi v době, kdy tam panoval Studitský typikon (11. - 13. stol.), se liturgie předem posvěcených Darů konala ve Velkém půstu o všechny dny týdne, kromě sobot a nedělí. Avšak po zavedení Jerusalemského typiku (14. - 15. stol.) až po dnešní časy se zde tato liturgie koná pouze o středách a pátcích Velkého půstu a ve dny některých svátků.

zdroj: http://www.orthodoxia.cz (Přeloženo z pravoslavie.ru)