Strastný týden

Veliký týden, Veliký strastný týden nebo Pašijový týden (řec. Μεγάλη Εβδομάδα, rus. Страстнaя седмица) je poslední týden Velkého půstu před Paschou-Velikonocemi; sestává z Velikého pondělí, Velikého úterý, Veliké středy, Velikého čtvrtku, Velikého pátku a Veliké soboty.

Během tohoto týdne si křesťané připomínají poslední dny pozemského života Spasitele: jeho skutky, rozhovory s učedníky, odsouzení, smrt na kříži a pohřbení. Každý z těchto dnů má bohatou, na evangeliích založenou ikonografii.

Velké pondělí

Dnes svatá Církev řipomíná památku praotce Josefa (Gen.37.1-50.26), jehož život je předobrazem budoucího ponížení a slávy božího Syna a také připomíná prokletí neplodného fíkovníku (Mt.21.18-22), který představuje nevěrný židovský národ a mnohé křesťany,kteří se raději klaní „zlatému teleti, než-li Pánu Bohu v poslušnosti a nenesou plody v lásce i z lásky ke druhým“.

Velké útery

Je jedním z nejdůležitějších dnů strasného týdne ketrý naplněn hlubokým duchovním významem. K dnešnímu dni Kristus přímo sděluje učedníkům o nadcházejících utrpeních, Církev vypráví o posledním kázání Ježiše v Jeruzalémském chrámu a o tom, že farizeové domlouvají se zabit Spasitele.

Velká středa

Ve velkou středu církev přípominá o hříšné ženě, která pomázala Ježiše mírem, ale taky o zradě Jidáše Iškariotského, který ve středu šel navštívit velekněze. Byl zklamaný, měl zlost a byl rozhodnutý Ježíše zradit. “Přivedu vám ho tam, kde nebudou kolem žádné zástupy lidí,” slíbil kněžím. A ti mu za to vyplatili třicet stříbrných mincí.

Evangelie od Matouše (26:48) nám práví: „Jeho zrádce s nimi domluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho zatkněte."“

Velký čtvrtek

Velký čtvrtek je především připomínkou poslední večeři Páně. Jednou z nejdůležitějších události ze života Ježíše Krista, který den před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční slavnost Paschy. Při této večeři, která je vylíčena v evangeliích, jim rozděloval chléb a víno jako „své tělo a svou krev“ a přikázal jim, aby to opakovali na jeho památku.

Toho večera, dříve než usedli k hostině, nalil Ježíš vodu do umyvadla, vzal ručník a začal svým učedníkům umývat nohy. To byla práce pro služebníky a Petr tím byl vyvedený z míry: “Pane, ty mi chceš mýt nohy?”

“Jako já jsem vám myl nohy, máte i vy sloužit jeden druhému,” vysvětlil Ježíš.

Ježíš věděl, že se se svými učedníky loučí a že už brzy zemře. Učedníci si všimli, že něco není v pořádku. Ježíš vypadal tak smutně. “Jeden z vás mě zradí,” řekl jim. Učedníci byli úplně ohromeni. Chvíli bylo naprosté ticho. Potom Jan, který seděl u stolu vedle Ježíše, zašeptal: “Kdo je to?”

“Ten, který si se mnou namáčí chléb v míse,” odpověděl mu Ježíš. Právě v té chvíli se Jidáš naklonil a ponořil svůj kousek chleba do mísy. “Co máš učinit, učiň hned,” řekl mu Ježíš. Jidáš vstal a odešel do temné noci.

Toho večera Ježíš dlouho mluvil ke svým učedníkům a ti jeho slova nikdy nezapomněli. A také jim řekl, jak moc je má rád – až tak, že pro ně zemře.

“Nenechám vás samotné,” řekl jim, “Bůh vám pošle svého Ducha a ten bude stále s vámi. Vracím se k Bohu, abych vám u něj připravil místo. A zase přijdu a vezmu si vás k sobě. Nemusíte se ničeho bát.” Pak vzal Ježíš chléb, vzdal Bohu díky, lámal ho a dával učedníkům se slovy:

“Toto je moje tělo, které se za vás vydává.”

Potom vzal kalich vína, vzdal Bohu díky a dával z něj napít učedníkům se slovy:

“Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.”

Tak vzniklá svátost eucharistie.

Každý pravoslavný křesťan má být v tento den v chrámu na liturgii a přijímat svaté Tajiny - Těla a Krve Kristovy. Vždyť je to den, kdy bylo ustanoveno svaté přijímání. Den poslední večeře Páně.
Patriarchové dnes světí myro.

Velký pátek

Tento den je připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži. Je to výhradní den v roce, kdy středem církevní liturgie a jejím vrcholným momentem je kříž, ne eucharistie. Velký pátek je první den velikonočního tridua, v němž se připomíná Ježíšova smrt na kříži. Pro liturgii není Velký pátek dnem smutku a pláče, nýbrž dnem zamyšlení nad krvavou - obětí Ježíše, která je zdrojem spásy. Církev oslavuje vítěznou smrt Pána. V tento den se nekoná liturgie s eucharistií. Protože dnes Boží Syn sám sebe přináší v oběť na kříži. Po celý den je přísný půst. Zdravý člověk by neměl nic jíst ani pít.

Dvanáctero evangelijních čtení o utrpení Páně - čte je kněz uprostřed chrámu. Velkopáteční jitřní - dlouhá bohoslužba s krásnými a hlubokými duchovními hymny. Některé písně mají formu rozhovoru Spasitele se židy, kteří ho nenávidí.

„Církev je Tělo Kristovo, které je ukřižováváno za spasení těch, kteří ho křižují“ (patriarcha Alexij I.)

Věřící stojí se zapálenými svícemi a naslouchají.

Je dávným zvykem odnášet si tento oheň, který hořel v chrámu při čtení strastných evangelií (pašijí), domů. Pravoslavní si tímto ohněm zapalovali domácí lampádu, aby přechovávali doma částečku této blahodati; a někteří udržovali tento oheň doma v lampičce před ikonou po celý rok. Tak je v domácí církvi skrze tento oheň přítomna účast na tom, co se koná v chrámu, v církvi po celém světě.

Po jitřní se slouží bohoslužba královských hodinek, která pochází z 5. století. Na této bohoslužbě byl v Byzanci vždy přítomen císař, proto ten název. Čtou se při nich znovu evangelia popisující všechny události noci ze čtvrtka na pátek a celého pátku. Na rozdíl od jitřní bohoslužby, kdy se o událostech četlo v jejich chronologickém sledu, přičemž se střídaly úryvky z evangelií od různých evangelistů, tak při královských hodinkách se procházejí všechny tyto události čtyřikrát, pokaždé podle sepsání jednoho evangelisty.

Večerní bohoslužba Velkého pátku

Při ní se koná vynášení pláštěnice (pláštěnice je ikona mrtvého těla Kristova na plátně). Pláštěnici vynáší kněz z oltářní části na střed chrámu, kde ji klade na Boží hrob. Je to symbolický obřad pohřbu Páně. Na pláštěnici položí naprestolní evangelium a žehnací kříž. Zažehnou se svíce a položí se květiny. Kněz okuřuje Boží hrob kadidlem, klaní se třikrát do země a líbá Kristovo tělo v hrobě.

Kánon s pláčem přesvaté Bohorodice

Obsahuje bolestná slova, pláč, nářek a truchlení Panny Marie pod křížem a při pohřbu jejího syna. Tento dojemný kánon se čte bezprostředně po večerní, zatímco věřící přicházejí k pláštěnici poklonit se a políbit mrtvé tělo Ježíše Krista.

„(Při velkopátečních bohoslužbách) byli jsme osvíceni nazíráním veliké události. Vracejíce se domů, neseme si hluboké a spasitelné myšlenky a těmito myšlenkami udeřme na svá srdce. Vzpomínali jsme - a živě jsme viděli - čin Boží lásky, skutek, který není možno vypovědět, který přesahuje chápání. Na tuto lásku odpověděli mučedníci prolitím proudů své krve, kterou prolévali jako vodu; na tuto lásku odpověděli ctihodní poustevníci umrtvováním tělesných vášní a žádostí; na tuto lásku odvětili mnozí hříšníci proudem svých slzí, vzdechy z hloubi srdce, vyznáním svých hříchů, a načerpali z ní odpuštění svých hříchů; mnozí soužení bolestmi odpověděli na tuto lásku a ona rozpustila jejich trápení Boží útěchou. Odpovězme i my na tuto lásku...“ (sv. Ignatij Brjančaninov)

Velká sobota

Ve hrobě s tělem, v pekle s duší co Bůh,
v ráji s lotrem, na trůně s Otcem a Duchem,
vše nevystižitelně naplňuje, byl jsi, Kriste.

V sobotu tělesně mrtvý Ježíš Kristus sestoupil do podsvětí a duším, které tam byly uvězněny zvěstoval spásu. Starozákonní svatí totiž nebyli v ráji, ač přebývali zde s útěchou víry, že tam budou uvedeni, jak jen přijde na zemi Zaslíbený, vírou v Něhož žili. Jeho příchod zde oznámil sv. Jan Křtitel a Předchůdce. Když však sestoupil sem Spasitel, všichni věřící přilnuli k Němu a byli jím vyvedeni do ráje. Leč i tento ráj je teprve předsíní opravdového ráje, který se má otevřít po všeobecném vzkříšení z mrtvých a posledním soudu. I všichni novozákonní svatí, ačkoliv již přebývají v blaženosti, očekávají, že tam je čeká dokonalá blaženost budoucího věku - až bude nové nebe a nová země, až bude Bůh vše ve všech. (Dle Theofana Zatvornika)

U nás se dle slovanského ritu a jerusalemského typikonu s pláštěnicí chodí kolem chrámu v sobotu ráno. Na jitřní Velké soboty ke konci slavosloví vynášejí duchovní pláštěnici ven z chrámu a nesou ji následováni průvodem věřících kolem chrámu na znamení sestoupení Ježíše Krista do pekla a jeho procházení všemi kouty podsvětí a vítězství nad smrtí. Pak se nese opět do chrámu a je přinesena do blízkosti otevřené královské brány před ikonostas na znamení, že Spasitel neodlučitelně přebývá s Bohem Otcem a že svým utrpením a smrtí opět nám otevřel bránu ráje. Zpěváci v tu chvíli zpívají:

Počestný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinuv a pokryv je věcmi vonnými, ve hrob nový je položil.

Když pláštěnici položí opět na stůl uprostřed chrámu, čte se paremije z proroka Ezechiele o vzkříšení mrtvých. Pláštěnice se odnáší do oltáře až před půlnocí ze soboty na neděli.

Liturgie sv. Basila se slouží později než obvyklá liturgie (správně by se měla konat odpoledne či večer). Čte se při ní 15 starozákonních čtení (která mají vztah ke Vzkříšení). Po nich a po přečtení apoštola začíná svátek Vzkříšení. Zpívá se pomalu a důrazně: "Povstaň, Bože, a suď zemi." Bohoslužebné odění se převléká - z černé barvy na bílou. Je to obraz vidění žen myronosic, které ještě za tmy spatřily při hrobě Kristově anděla ve světlých řízách a slyšely od něho radostnou zprávu o Vzkříšení Kristově. Pak vychází diákon ve světlém oblečení a - podoben onomu andělu - na středu chrámu před pláštěnicí zvěstuje lidem evangelium o vzkříšení Kristově.

Pascha je v jistém smyslu soudem světa, soudem nad každým z nás. Paschální radost je svatou radostí, s níž se nemůže srovnávat nic na celé zemi. Je to nekonečná radost věčného života a blaženosti. Spasitel o ní pravil: "Radostí naplní se srdce vaše, a radosti vaší vám nikdo nevezme." (Jan 16,22)