Veliký kajícný kánon svatého Ondřeje Krétského

Po stopách velkého kánonu sv. Ondřeje krétského

Začátek čtyřicetidenního Velkého postu je v pravoslavné tradici neodmyslitelně spojen s bohoslužbami velkého povečeří, při nichž bývá čten Velký kajícný kánon sv. Ondřeje Krétského. Rok co rok vstupujeme po čtyři večery prvního postního týdne do mlčenlivého prostředí neosvětleného chrámu, jehož temnotu prozařuje jen několik svící. Rok co rok nasloucháme dojímavé četbě tmavě oděného kněze, pravidelně přerušované sborovým přípěvem „Smiluj se nade mnou, Bože“ a doprovázené hlubokými, zemními poklonami věřících. Rok co rok promlouvá k našim duším velkolepá báseň krétského arcibiskupa z přelomu 7. a 8. století a svými vznešenými obrazy nám odkrývá pravý smysl sv. Čtyřicátnice: ukazuje cestu hlubokého pokání, probuzení z duchovního spánku, uvědomění si vlastní hříšnosti a vyzývá k návratu k Prameni veškerého dobra, k nejmilostivějšímu Hospodinu.

Vydejme se na chvíli po stopách Velkého kánonu a zaměřme se na osobnost jeho autora, na okolnosti vzniku, strukturu a obsah tohoto slovesného díla, i na to, jaké místo bylo Kánonu přiznáno v rámci pravoslavných bohoslužeb.

Život a dílo autora Velkého kánonu

Ctihodný Ondřej (řec. Andreas) se narodil kolem r. 655 v syrském Damašku, tedy v oblasti, z níž vzešla dlouhá řada významných církevních básníků. Do Ondřejova života vstupuje již v raném dětství tajemné působení Boží milosti: od narození němý chlapec je v sedmi letech zázračně uzdraven po přijetí božských tajin Těla a Krve Kristovy. Křesťanského vzdělání se mu dostane nejprve v rodném domě, ale již ve čtrnácti letech cestuje s rodiči do Jeruzaléma, aby zde přijal mnišství. Kde se tak stalo - zdali přímo v Bratrstvu Božího Hrobu v Jeruzalémě, nebo v proslulé lávře sv. Sávy Osvíceného v Judské poušti - v tom se historikové rozcházejí. Jisté je, že pro svůj bystrý úsudek a zbožnost se sv. Ondřej po čase stává tajemníkem jeruzalémského patriarchy. V hodnosti arcidiákona je vyslán na 6. všeobecný sněm do Konstantinopole (r. 680), kde na sebe strhne pozornost svým rozhodným odporem proti monotheletistické herezi (monotheletisté sice uznávali v Kristu dvě přirozenosti, avšak tvrdili, že v něm existuje pouze jediná vůle).

Do Jeruzaléma se sv. Ondřej již pravděpodobně nevrátil; přijímá službu arcidiákona v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti a kromě modlitby, postu a studia sv. Písma se věnuje zejména péči o sirotky. Za vlády císaře Justiniána II. (685-695) je vysvěcen na biskupa a odjíždí na Krétu, aby se postavil do čela tamní církve. Jako arcibiskup krétský káže neúnavně slovo Boží, horlivě vystupuje proti heretikům a usilovnými modlitbami chrání svou pastvu proti nepřátelům viditelným i neviditelným. Vypráví se, že světcovy modlitby dokázaly ochránit ostrov před útoky Saracénů či přivolat déšť v období sucha.

V závěru svého života se sv. Ondřej ještě jednou a naposled vrací do Konstantinopole. Podle některých historiků ještě stačil zasáhnout do obrazoboreckého sporu a vystoupit jako obhájce ikon; podle jiných pobýval v císařském městě již r. 712 a znovu se zapojil do sporu o monotheletismus. V Konstantinopoli je sv. Ondřeji zjeveno, že se na Krétu již nevrátí; na zpáteční cestě se roznemůže a umírá na bájném ostrově básníků Lesbu (dnešní Mitilini), v městečku Ieris. Světcův skon se klade mezi léta 712-740 a jeho památku slaví pravoslavná Církev 4. (17.) července.

Svým rozsáhlým básnickým dílem se sv. Ondřej postavil po bok svých slavných syrských krajanů, svatých hymnografů Romana Sladkopěvce a Jana Damašského. V pravoslavných bohoslužebných písních se o něm zpívá: „blažený Ondřeji, světlem Svaté Trojice zářící, posvátné písně libě jsi zapěl, svítil jsi světu jako hvězda nad slunce jasnější…“ Někdy se uvádí, že sv. Ondřej jako první skládal básnicko-bohoslovecké texty, jimž se později dostalo označení „kánony“. Ze sedmdesáti Ondřejových kánonů se dodnes zpívají kánony na vzkříšení Lazara, v neděli žen myronosic, při odchodu duše z těla a v českém prostředí dobře známý Kánon kajícný, začínající slovy: „Nyní přistoupil jsem já hříchy obtížený k tobě, Vládci a Bohu svému.“ Mimoto je autorem stichir na různé svátky, dále „trojpísní“ pro první dny strastného týdne (podle těchto „triodií“ byl ostatně pojmenován celý bohoslužebný kruh Velkého postu a velikonočního období, tzv. „Triodion“) a zachovala se i dvacítka světcových kázání na velké církevní svátky. V povědomí pravoslavného věřícího zůstává ovšem sv. Ondřej Krétský autorem díla jediného: Velkého kajícného kánonu.

Kánon jako žánr církevní poezie

Pojem „kánon“ (řec. pravidlo, doslovně rákos používaný jako pravítko k měření) znamená v byzantské církevní poezii něco zcela jiného než v západoevropské hudbě, kde se jím rozumí skladba, v níž všechny hlasy přinášejí touž melodii, avšak s pozdějším nástupem.

Pravoslavný kánon je rozsáhlou modlitbou, složenou podle přísných pravidel. Ve svém celku má vyjadřovat jedinou myšlenku, většinou oslavu církevního svátku či světce.

Skládá se z devíti písní, v nichž se podle některých autorů symbolicky odráží nebeská hierarchie devíti andělských kůrů. Devatero písní kánonu je sestaveno podle vzoru devíti písní biblických. Např. první píseň připomíná Mojžíšův chvalozpěv po zázračném přechodu Rudého moře, v šesté slyšíme Jonášovu modlitbu v břiše velryby, závěrečná píseň devátá pak oslavuje Přesvatou Bohorodici jako tělesnou Matku Spasitele světa.

Struktura všech devíti písní je shodná:

- na počátku stojí irmos, který tematicky odpovídá biblické písni;

- následuje řada troparů, jejichž veršová forma je totožná s irmosem; poslední tropar je vždy věnován Matce Boží (tzv. bohorodičen);

- mezi tropary se vkládá ještě krátký přípěv (refrén), stručně vyjadřující smysl celého kánonu (viz např. přípěv Velkého kánonu „Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou“);

- píseň je zakončena katavasií (sestupem či „závěrkem“, jakýmsi zrcadlem irmosu).

Zbývá dodat, že po třetí a šesté písni bývá kánon obohacen o další zpěvy, zejména tzv. kondak (po šesté písni), v němž je vyjádřen charakter a smysl celé bohoslužby.

Kánony se v bohoslužebné poezii objevily velmi brzy, dlouhou dobu však nebyly ničím jiným než řadami troparů či stichir bez irmosů. První irmosy složil teprve sv. Jan Damašský (+ kol. 749), a stal se tak zakladatelem kánonu jako závazné formy církevní poezie. Podobu dlouhé řady troparů (či stichir) měl původně i Velký kánon sv. Ondřeje; definitivní znění díla vzniklo až na konci 8. století v cařihradském monastýru Studion, jehož mniši k textu připsali nejen irmosy, ale i tropary veliké kajícnici Marii Egyptské (uvozené přípěvem: „Ctihodná matko Marie, pros Boha za nás“) a samotnému sv. Ondřeji Krétskému. V čem se odlišuje Velký kánon od kánonů běžných? Předně svým rozměrem: namísto obvyklých třiceti obsahuje asi 250 troparů. Dále tím, že v něm najdeme i 2. píseň, jež se v jiných kánonech zpravidla vypouští. Proč? Druhou píseň složil Mojžíš na přímý Boží příkaz a obviňuje v ní vlastní národ z odpadnutí od Hospodina; píseň probouzí v duši cit hluboké lítosti, a bývá proto zpívána jen ve dnech Velkého postu.

Duchovní obsah Velkého kánonu

Hlavní odlišnost Kánonu sv. Ondřeje však nehledejme ani v rozměru, ani v promyšlené formě, nýbrž v jeho básnické síle a v hloubce pokání, k níž vede každého upřímného hříšníka. Jistě ne nadarmo bylo dílo nazváno „ikonou pokání, kterou napsala čistá duše, omytá proudy životodárného Ducha“.

Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky?
Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv?
Ó Milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!

Tak začíná básník svůj zkroušený pláč. Velký kánon je napsán v první osobě, jako vnitřní monolog kající se duše, jež lká nad hříchem vlastním i hříchem celého lidstva. Vyznání hříchů autor mistrně prokládá množstvím živých obrazů ze Starého i Nového zákona. Zdaleka mu však nejde jen o biblickou dějepravu (jak si myslí Růžena Dostálová v knize Byzantská vzdělanost), nýbrž o posti- žení duchovního smyslu sv. Písem. Postavy biblických dějin zde slouží jako vznešené příklady svatého života, nebo nás naopak svými přestupky a pády nabádají k přísné životní bdělosti: Ze Starého zákona předložil jsem ti, duše, všechno jako příklad: následuj bohumilé skutky spravedlivých a chraň se hříchů lidí zlých.

Své pokání básník začíná návratem k počátku dějin světa - přirovnává svůj vlastní hřích k pádu prvního člověka: Roztrhl jsem roucho své prvotní, které mi Tvůrce utkal na počátku, a od té doby ležím nahý. (…) Přikryt jsem šatem hanby jako listím fíkovým, na důkaz svévolných vášní svých.

Pouť nejstaršími dějinami pokračuje připomínkou Kainovy bratrovraždy a vykreslením zhouby a mravního rozkladu starozákonního lidstva. Sv. Ondřej vyzývá hříšnou duši, aby hledala spolu s Abrahamem nebeskou vlast; v Izákovi jí ukazuje poslušnou obě, kdežto v Izmaelovi zosobněnou svéhlavost; oheň tělesné žádostivosti připodobňuje k ohni sodomskému; v Jákobovi odkrývá tajemství vzestupu k Bohu prostřednictvím skutků a duchovního poznání; v Mojžíšově holi, kterou bylo rozpolceno moře, ukazuje předobraz Kristova kříže, jehož znamení chrání každého křesťana. Staletí běží a na scénu vstupují izraelští soudcové, králové i proroci. V záplavě obrazů ze Starého zákona duše cítí, že ještě nevstoupila na půdu zákona Nového, nebo se plně neobrátila k Bohu, stále se oddávajíc hříchu a duchovnímu spánku. V dojemném kondaku po šesté písni se zpívá:

Duše má, ó duše má, vstaň, proč spíš? Blíží se konec a máš být zkroušena. Probuď se, aby se slitoval nad tebou Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.

V závěrečné deváté písni připomíná sv. Ondřej slova a skutky milostivého Pána Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, obnovil roztrhaný šat lidské přirozenosti a povolal spravedlivé i hříšníky k následování. Ve Spasitelově čtyřicetidenním postu nachází básník vzor pro vlastní askezi, spolu s celníkem volá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“, s kananejskou ženou a se slepci se modlí: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův“, podoben hříšnici omývá slzami nohy Spasitele a úpí s lotrem na kříži: „Rozpomeň se na mne, Pane, v Království svém!“

Ve svém duchovním poselství je Velký kánon silný a jednoznačný: vyzývá nás, abychom se probudili z duchovního spánku, upřímně poznali propast svých osobních hříchů, zalili je slzami pokání a celým svým

srdcem se obrátili k Bohu. Ukazuje nám, že čím hlouběji poznáme tíži vlastních hříchů, tím větší máme naději na Boží milosrdenství a spásu, nebo Hospodin - náš Pastýř dobrý - je vždy připraven nám hříšným pomoci, duši naši občerstvit a vyvést nás na cestu spravedlnosti (Ž 22).

Velký kánon a Velké povečeří

Kajícný charakter Kánonu sv. Ondřeje se odráží i ve volbě hudebních prostředků, jimiž bývá ztvárněn. Pro celou skladbu je předepsán 6. hlas (tónina), charakteristický právě kajícím naladěním, vnitřním pokojem a odevzdáním do vůle Boží.

Jak se Kánon hudebně realizuje? Zatímco irmosy jsou vždy zpívány sborem (podle pravidel by se měly zpívat vždy dvakrát), řada troparů je většinou čtena knězem, stojícím před analojem ve středu chrámu. Po každém přečteném troparu odpovídá sbor zpěvem přípěvu: „Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou.“ V živé paměti dosud zůstává nezapomenutelný přednes Velkého kánonu moskevským patriarchou Pimenem, z něhož byla v 80. letech pořízena unikátní nahrávka.

Specifická tradice zpěvu Kánonu se udržuje v Kyjevsko-pečerské lávře, kde se tropary nečtou, ale zpívají, a to střídavě dvěma klirosy se sólovými předzpěváky (kanonarchy).

V období Velkého postu můžeme Kánon slyšet dohromady pětkrát: rozdělený na čtvrtiny zaznívá od pondělka do čtvrtka 1. postního týdne, kdy se čte na počátku, velkého povečeří a vcelku pak na tzv. Mariině stání, jež tvoří součást jitřní bohoslužby ve čtvrtek 5. týdne Velkého postu. Zastavme se na závěr, u obřadu velkého povečeří.

Název „povečeří“ označuje bohoslužbu, jež bývá v monastýrech sloužena po večerní trapéze (stolování, jídle), před odchodem k spánku. Zatímco malým povečeřím se završují všední dny v průběhu celého roku. Velké povečeří, koná se slavnostně, zejména během Velkého postu. Velké povečeří, nám připomíná, že usínajíce nevíme, zda se ještě probudíme, a že nás může smrt zastihnout nepřipravené, v hříších, z nichž jsme se nekáli. Předstupujeme tedy před Hospodina s pokornou prosbou o odpuštění, o ochranu před ďábelskými útoky, o pokojný spánek, z něhož čerpá sílu naše duše i tělo. Bohoslužebné texty nás vedou k rozjímání o sestupu Spasitelovy duše do pekla, o tom, jak Kristus spoutal knížete tmy, osvobodil duše spravedlivých a povznesl je s sebou do Nebeského Království.

Služba velkého povečeří, sestává převážně ze čtení žalmů - žalmů kajícných, plných zármutku i naděje na Hospodinovu spásu. Zaznívá tu rovněž Izaiášova píseň - S námi je Bůh, v níž je prorokováno narození Spasitele světa, dále přímluvy ke všem svatým či známá postní modlitba sv. Efréma Syrského: Pane a Vládce života mého… A protože na lože nelze uléhat v nenávisti, s výčitkami vůči bližním, zakončuje se, velké povečeří, vzájemnou prosbou o odpuštění sloužícího kněze a přítomného lidu.

Připravil Jaroslav Černocký
Dobrý Pastýř č. 2
únor 2004

Veliký kajícný kánon svatého Ondřeje Krétského (Ἀνδρέας Κρήτης) patří k nejkrásnějším liturgickým textům křesťanství. Vznikl na přelomu 7.-8. století. „Velikým“ je nazván pro svůj obsah i rozsah. V období Velkého postu můžeme Kánon slyšet dohromady pětkrát: rozdělený na čtvrtiny zaznívá od pondělka do čtvrtka 1. postního týdne, kdy se čte na počátku, velkého povečeří a vcelku pak na tzv. Mariině stání, jež tvoří součást jitřní bohoslužby ve čtvrtek 5. týdne Velkého postu.