Začátek církevního roku (indiktu)
Biblické pohledy a paralely v judaismu
14. září / 1. září
Pravoslavná církev začíná svůj cyklus ročních bohoslužeb, vázaných na konkrétní datum (nepřechodné svátky), podle rozhodnutí I. všeobecného sněmu každoročně 1. září. Tím zohledňuje nejen přirozený běh přírody, která, po vydání svých plodů a sklizni, začíná svůj další cyklus, ale také starozákonní tradici, zaznamenanou v Bibli: Mluv k Izraelcům: Prvního dne sedmého měsíce budete mít slavnost odpočinutí s pamětným vytrubováním a bohoslužebným shromážděním (Lev 23, 24) a dále: Sedmého měsíce, prvého dne toho měsíce, budete mít bohoslužebné shromáždění. Nebudete vykonávat žádnou všední práci. Bude to pro vás den troubení (Num 29,1).
V soudobém judaismu se tento svátek nazýván Roš ha-Šana, doslova Hlava roku. Slaví se prvního (a kvůli problémům za starých dob s přesným určováním času i druhého) dne měsíce Tišri, který je sedmým měsícem (od měsíce nissanu, kdy se slaví svátek Pesach).
Podle biblického ustanovení je hlavním znakem tohoto svátku troubení na šó- far, beraní roh. Podle tradice jde o připomínku znemožnění obětování Izáka. Na místo Abrahamova syna byl obětován beran. Troubení na jeho roh má nyní připomínat tuto zástupnou oběť, záchranu člověka Bohem.
Podle rabínských výkladů je svátek Roš ha-Šana také připomínkou dne, kdy byl stvořen první člověk - Adam, který padl a byl Bohem souzen. Proto je tento svátek, vedle názvů jako Zichron tru'a (Upamatovánítroubením) a Jom tru'a (Den troubení), nazýván i Jom ha-din (Den soudu). Podle představ Židů v tento den usedá Hospodin na trůn, aby soudil. Jsou otevírány knihy - Kniha života, do které jsou zapisováni „zcela spravedliví“, zatímco „zcela zlí“ jsou zapsáni do Knihy smrti. Osud ostatních zůstává otevřený po následujících deset dní pokání, až do Dne Smíření (Jom Kippur), kdy je rozhodnuto i o jejich osudu na nadcházející rok a knihy jsou zapečetěny. Z těchto představ vychází i tradiční židovské pozdravy a přání k Novému roku (Ať jsme zapsáni a zapečetěni k dobrému roku...).
S oslavou Roš ha-Šana jsou spojeny, stejně jako například s Pesachem, a nakonec i s většinou ostatních židovských svátků, i symbolické pokrmy. Tradiční chaly, pečivo, které má o šabatech připomínat dvojitou dávku many, kterou Hospodin sytil Židy při putování na poušti, a které mají po zbytek roku tvar naší vánočky, se v tento svátek pečou ve tvaru věnce, protože kruh symbolizuje cyklické plynutí roku. Jako se po celý rok toto pečivo solí, tak na RoŠ ha-Šana se sůl nahrazuje medem, jehož sladkostí je vyprošován sladký požehnaný rok. Hebrejský výraz pro med (d'vaš) má číselnou hodnotu 306, stejnou jako výraz av ha-rachamím - Otec milosrdenství. Jako první se jí jablko namočené v medu, přičemž se pronáší následující požehnání: Buď pochválen Hospodine, Bože náš a králi světa, jenž jsi stvořil ovoce stromu. Kéž je tvou vůlí, Hospodine Bože náš a Bože našich otců, abys nám znovu dal rok dobrý a sladký jako med.
Další pokrmy symbolizují a vyprošují rozmnožení Božího milosrdenství, které se projevuje přízní a spásou. Velkou roli zde hrají slovní hříčky mezi slovy požehnání a názvy jídla, ať již v hebrejštině nebo i v jidiš. Zde mají své místo mrkev, pórek, datle, granátová jablka, ryby a skopové hlavy (ty opět upomínají na obětování Izáka).
Také my, křesťané, vstupujeme každý podzim do nového roku, jehož počítání je těsně svázáno s připomínkou stvoření světa, stejně jako naše víra, vyjádřená v ni- cejsko-cařihradském symbolu, který začíná slovy: Věřím v jednoho Boha, Stvořitele nebe i země.
Podle biblické chápání (na které navazuje svým časem tradice židovská i pravoslavná) začíná den večerem, a stejně tak i rok podzimem, večerem roku, před nocí zimy. I to je obrazem dějin spásy světa, které se podobně odrážejí i v denním cyklu pravoslavných bohoslužeb. Večer (a podzim) symbolizuje svět Starého Zákona, před příchodem Ježíše Krista, jeho Spasitele. Ranní rozednění, při němž se konají ranní bohoslužby, označují světlo, milost a spásu, kterou Kristův příchod (Narození, Utrpení a Zmrtvýchvstání) světu přineslo.
Při každé svaté liturgii (i při jiných bohoslužbách) vyznáváme svoji víru v Boha jako Stvořitele světa. Tím mu vzdáváme díky za všechno stvoření i za náš vlastní život. Možná je proto trochu škoda, že význam vlastního svátku počátku Nového roku je trochu skryt a upozaděn.
Na příkladech jak ze Starého Zákona, tak ze židovské tradice vidíme, že je s tímto dnem spojeno hned několik událostí, důležitých i pro náš duchovní život. Především to, že Bůh je Tvůrcem a Pánem všeho, on svět stvořil a on ho svou milostí udržuje - dává nám nové a nové roky, příležitost k pokání a návratu k němu. To je naznačeno i vzpomínkou na obětování Abrahamova syna Izáka, jehož oběť byla symbolicky nahrazena beránkem, zachyceným za rohy ve křoví a poté neopakovatelně uskutečněna v Kristově oběti na Kříži. Věříme také, že na konci věku Bůh zasedne ke svému soudu a osudy nás všech budou zpečetěny.
Za dobré zodpovídání se na hrozném soudu Kristově prosme!